Vodňany a Vodňansko.

Řeknu-li Vodňany, myslím tím domov.

Po stopách rodu. : Tam kde stávala Loužná.


Kdo si neváží minulosti,
ztrácí budoucnost,
kdo ničí svoje kořeny, neporoste.
( Friedrich Stowasser )

Příjmení Louženský – v jiné variantě Loužný – je odvozeno od dnes již zaniklé vsi Loužné a vedle ní stojícího dvora stejného jména. Vesnice stávala při cestě vedoucí ze Skočic do Albrechtic a zanikla v průběhu 16. století. Dvůr byl z rozhodnutí vrchnosti zbourán v 18. století. Lidé, kteří pocházeli z tohoto dvora a odstěhovali se do jiných vesnic dostali příjmení Louženský – Loužný.
Asi v roce 1976 jsem zcela náhodou na jedné turistické mapě našel rybník nesoucí jméno Louženský. Ten rybník se dodnes nalézá mezi Skočicemi a Albrechticemi. Měl jsem sice ihned zájem vypátrat něco bližšího o tomto rybníku ale mé plány zhatila vojenská služba. Až po roce 1979 jsem začal postupně objevovat dosti zapadlou historii vesnice jménem Loužná, která byla tou jakousi pomyslnou kolébkou mého rodu.

Základní orientace v dostupných tištěných pramenech byla sice z počátku poměrně skoupá ale přesto mi přinesla první poznatky o Loužné. Tak např. významný historik a autor několika dílných Hradů a zámků prof. A. Sedláček psal o Loužné v rámci historie tvrzí na Vodňansku, jako byli např. Drahonice, Kestřany, atd. Krátký odstavec rovněž věnoval Loužné také v Místopisném slovníku historickém král. českého ( s. 569 ) : ,,Ves Loužná patřila roku 1228 ke statkům kláštera Svatojiřského. R. 1437 zapsána Janu Smilovi z Křemže, v 16,. stol. držena ke Kestřanům a r.1588 prodána Drahonicům. V 17. století zanikla".
Další údaje z literatury jsem sbíral postupně. Jiné zajímavé údaje a hlavně důležité archivní podklady z matrik a grauntovních knih jsem postupně našel v třeboňském archivu. Tato práce na rodové historii prakticky trvá dodnes. Z pracovních důvodů jsem se tomuto bádání nemohl věnovat systematicky a dlouhodobě. Proto tato práce trvá dlouhá léta. O to však je zajímavější a napínavější. V tom také spočívá smysl doslova mravenčí genealogického bádání. Zcela ne na všechny otázky dostaneme uspokojivou odpověď, ne všechna tajemství z minulosti nám budou odkryta.

Pátral jsem také ve Vodňanech a v okolí po ostatních Louženských. Něco jsem se časem dozvěděl od pamětníků, jako pan František Zborník starší, nebo pan Bedřich Reichl či pan Rudolf Šimek. Něco o historii Louženských také věděl pan Václav Louženský, otcův vzdálený bratranec a jinak velmi aktivní kulturní pracovník, např. člen Zpěváckého spolku a Sokola.
Na základě jejich vzpomínek jsem si začal skládat jakýsi seznam nositelů tohoto příjmení a k němu jsem postupně doplňoval výpisy z matrik a různě zjištěné údaje, např. podle telefonního seznamu. S několika Louženskými z okolních vesnic jsem také navázal písemný i osobní styk. Někteří z nich projevili o moje rodové pátrání určitý zájem, jiní k tomu byli dosti neteční.
Na počátku osmdesátých let let jsem pro přílohu strakonických okresních novin jsem napsal krátký článek o historii Loužné. Trochu jsem v něm popletl rodinné příslušníky Švamberků, čehož si také všiml Jiří Fröhlich, tehdy archeolog a odborný pracovník muzea středního Pootaví ve Strakonicích. Sám se tehdy také zajímal o zaniklé vesnice a proto mi nabídl svojí pomoc v bádání, a to hlavně po stránce archeologické. Spolu jsme se vydali do míst, kde stávala Loužná jako malá vesnice a nedaleko ní i dvůr téhož jména. V těchto místech našel Jiří Fröhlich několik kusů keramiky, podle nichž vytvořil hypotézu o stáří osídlení v této lokalitě. K poznatkům z archeologickému průzkumu také připojil i další písemné zprávy z literatury a místní kroniky. Vznikl tak jakýsi obraz o vývoji osady i dvora.
Vedle písemných zpráv byly velmi důležité archeologické nálezy. Nebylo jich sice mnoho, některé z nich už byly nalezeny ve starší době, jiné teprve v zemi čekaly na své objevení. Terenní průzkum byl také doplněn zápisem zmístní kroniky a ze starší regionální literatury, kde bylo otištěno několik zpráv o pozůstatcích dvora. Tak např. Almanach Královské město Vodňany a okolí ( vydaný ve Vodňanech roku 1914 ) uvádí : ,,Dříve stál u Skočic dvůr Loužná, na jehož místě se rozkládá nyní louka a rybník. Ve prokopané hrázi byly nalezeny zbraně a peníze ". Uvedený údaj pochází z knihy Popis soudního okresu Píseckého, autorů J.Rennera – Podolského a J.G. Paroubka ( Praha, 1889, s.222 ), kteří blíže nález pozůstatků dvora popisují, i když zde není uveden pramen, ze kterého čerpali :
,,Loužná ( Lužná, Louže ), druhdy ves a dvůr u Skočic, k čemuž poukazuje nyní název louky a rybníka ,,Louženský“ as 1000 krokův od Skočic ; byly zde objeveny základy a nalezeny šavle, peníze a koule v prokopané hrázi rybníka Malého u Skočic.“
Pozn.: Autory uvedený rybník Malý dnes zde již nenalezne. Je ještě zachycen na mapě stabilního katastru z roku 1837 a někdy po této době zanikl. V terénu pole nad rybníkem Louženským je dodnes znatelná jeho hráz. Mapku se zakreslením rybníka Malého a polohy vesnice a dvora Loužné jsme přidali k článku ,,Zaniklá vesnice a dvůr Loužná u Skočic", ( Výběr z prací členů Historického klubu, 1984, č.4, s.266 - 270 ), ve kterém jsme soustředili poznatky z archeologického průzkumu, z literatury a archivních pramenů, Byl to první větší článek o historii Loužné a rodu Louženských.
Na základě tohoto článku jsem se i po letech k tématu rodinné historie rád vracel. Stále jsem nacházel nové stopy a zaniklá svědectví v archivních pramenech a literatuře. Postupem let se můj rodinný archiv úspěšně rozrůstal. Už to nebyli jen příslušníci rodu Louženských z Vodňanska, ale i z Protivína a okolí, ze Lhenic, z Budějovic a z ještě vzdálenějších českých měst, kam se postupem doby dostali. Za mnou jsou doslova stovky hodin příslovečně mravenčí práce, která bohužel snad nikdy nebude stoprocentně dokončena. Pevně doufám, že se ale někdy v budoucnu najde pokračovatel, který přinese k mému amatérskému bádání nové poznatky.
Vedle rodu Louženských jsem se také zajímal o historii rodu mé matky, rozené jako Terezie Aiznerová ve vzdáleném Rumunsku, v oblasti obývané Slováky. A také jsem v průběhu bádání našel stopy o rodu Batystů ( z něhož zase pocházela otcova matka Marie ), snad mající své dávné kořeny v severní Itálii. K oběma rodům se ještě vrátím v samostatných kapitolách.

Historie dnes již zaniklé vsi Loužné u Skočic.

Ves některých pramenech psaná jako Lusná, Lužná nebou Loučná ( r.1654 v berní rule Pavel Loučenský ) ležela v historické krajině osídlené již v dávných dobách, jak to ostatně dokládají četné archeologické nálezy postupně nacházené v jejím nejbližším okolí. V raném středověku se ves nacházela v proti správnímu hradišti ležícím na protilehlém nedalekém vrchu, který v pozdější době dostal jméno Hrad.
Nejstarším známým vlastníkem vsi Loužné byl klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Klášter asi v roce 921 založil kníže Vratislav kostel zasvěcený sv. Jiří. Svěcení provedl kníže Václav asi v roce 925. Roku 976 Mlada, sestra knížete Boleslava II., přivezla ze Říma souhlas k založení biskupství a ke vzniku prvního benediktinského ženského kláštera, kde se stala první abatyší.
Velká pohroma stihla klášter roku 1142 při obléhání hradu Pražského vojskem Konráda Znojemského, klášter byl zapálen a pobořen. Při obnově kláštera král Vladislav II. rozmnožil znamenitě statky kláštera a vydal mu listinu na toto nadání. Na žádost abatyše Berty byly privilegia kláštera od papeže Eugenia III. roku 1145 stvrzeny. V letech 1200 – 1228 byla abatyší Přemyslovna Anežka, dcera krále Vladislava I., sestra krále Přemysla Otakara I. Král Otakar z lásky ke své sestře Anežce abatyši, potvrdil privilegia kláštera a přidal mu nových. Další nový majetek pro klášter dostala abatyše Kunhuta ( z. 1321 ), dcera Přemysla Otakara II. a Kunhuty. Z lásky ke své sestře nahradil Václav II. klášteru statky, jež přišly na zmar za doby řádění Oty Braniborského. Kunhuta sama byla převelikou dobrodějkou kláštera, jehož jmění svými statky sama rozmnožila.
Správu statků klášterních vedli úředníci světští. Velice rozsáhlé byly statky kláštera. Největší díl jich pocházel z darování zakladatelky Mlady a Boleslava Nábožného, jiné přidali kníže Vladislav II. a Václav II. Listiny abatyše Anežky z roku 1228 uvádí 129 vesnic neb dvorů, které náležely k tehdejšímu nadání kláštera.
Abatyše Božka z Vartenberka se dožila bouří husitských. Dne 7. června 1421 obsadili husitští hejtmané Pražanů hrad Pražský. Bylo jim dáno na vybranou, buď se přidat na stranu husitství, nebo odejít. Jeptišky sice nejdříve učení husitů přijaly, ale potom raději odešly z Prahy. Statky byly dány do zástavy. Na opravu kláštera byly některé statky zpět klášteru postoupeny. Abatyši Kunhutě dal roku 1485 král Vladislav II. právo, opět získati odcizené a zastavené statky klášterní. ( František Ehert – Posvátná místa Král. Hl. města Prahy. Svazek I., Praha 1883, s.80, 81, 83,84 ).
Nejstarší zachovaná písemná zpráva o majetkové držbě kláštera v tomto regionu je v roce 1228 a následně v roce 1233 ( Erben K.J. : Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae I. Praha, 1885, s.336, 380 )
Přepis zápisu : 1228. Anežka abatyše sv. Jiří. Netolická župa – In provincia Netolicensi. IX forum et theloneum Baworowici, Karlowici, Malesici, Vstimira wesci, Radscici, Pogorovici, Ztroncowici, Lusna.
1233 : Inprovincia Netolicensi : nonum forum et theloneum in Prachatic. Baworovici, Rarlovici, Malesiciv, Vstimira wesci, Radcici, Pogorovici, Stroncowici et Lusna villas, cum pertinentiis suis.
Krátce k lokalizaci ostatních vesnic :
Baworovice : snad se jedná o vesnici leží mezi Hlubokou nad Vltavou a Českými Budějovicemi a patřící pod hlubocké panství.
Karlowici : snad Krašlovice, ale ty jako Craslouice podle jiného zápisu ( RB, II, 132 ) daroval ( nebo potvrdil ? ) klášteru až v roce 1262 král Přemysl Otakar II., spolu Lidmovicemi ( Lubmouici ), Viticemi a Radčicemi ( Profous, II., s.207 - Karlovice ).
František Roubík považuje Karlovice za dnes již zaniklou vesnici ležící někde v tomto regionu.
Malesiciv : Malešice je dnes ves nedaleko Týna nad Vltavou, v tomto případě se zřejmě jedná o Maletice, jak dokládají písemné zprávy z pozdější doby ( viz také Sedláček, Hrady, s.262 ).
Vstimira vesci : nebo-li také Cmírovo vesce bylo zřejmě ještě v 15. století součástí dnešní Heřmaně, potom s ní stavebně i majetkově splynulo.
Radcici : Radčice, i když stejně jako Krašlovice se jako klášterní ves objevuje u Profouse až roku 1262.
Pogorovici : snad dnešní Pohorovice.
Ztroncowici - Stroncowici : snad Strunkovice nad Blanicí klášter držel od r. 1227 (?, uvádí Profous) do poč. 14. stol., kdy ves získali Bavoři ze Strakonic a připojili k Bavorovu.

Roku 1262 se majetek svatojiřského kláštera se rozšířilo o vsi Lidmovice a Vitice a asi o Krašlovice.
Antonín Profous v knize Místní jména v Čechách...Praha,1949, s.679 – uvádí existenci Loužné jako majetek kláštera okolo roku 1227, dále potom v roce 1233. V latinském tvaru má ves jméno Lusna. V roce 1291, kde je ves uvedena jako Lusni locat., s dalším zbožím - Lybnovicz ( Lidmovice ? ) a Podhorie ( Pohorovice ? ).
K roku 1391 Profous také uvádí jméno Joh. ( Jan ? ) Orzik de Luzna, burgr. in Swiekov ( Desky dvorské 21/165 ). Podle tohoto zápisu snad Jan Ořík se psal podle této Loužné. Byl purkrabím na Zvíkově a roku 1392 bydlel v Písku ( Sedláček A. : Hrady...Prácheňsko, Praha,1897, s.28 )
Roku 1417 je uváděn Hunuš z Lužné jako lovčí man při ochraně královských lesů. ( Renner – Paroubek : Popis okr. hejtm. píseckého. Praha, 1889, s.222 )
Na Písecku a Protivínsku žilo několik královských manů, kteří byli povinni službou ke královskému hradu Zvíkov. Roku 1460 se uvádějí manové v těsném sousedství Loužné, a to v Heřmani, Klokočíně, Budičovicích, Slouni, Mýšenci, Pohorovicích ( dolejší i hořejší ), Skočicích, Krči, Milenovicích a Humňanech. Roku 1584 patřila ke Zvíkovu manství v Budičovicích ( troje ), Milenovicích, Krči a Klokočíně.
Snad i u Loužné stával menší zemanský nebo jiný svobodnický statek, který se nacházel v těsné blízkosti poddanské vsi patřící značně vzdálenému klášteru v Praze. Na tom ostatně nebylo ve středověku nic zvláštního. Významné kláštery dostávaly majetek od panovníků, nebo jiných dárců, na různých místech království.
Ke kolonizaci zdejší krajiny patrně došlo až v mnohem pozdější době, než-li tomu bylo na příhodnějších místech raně českého státu, a to až ve 12. a na počátku 13. století. I když jak dokládají četné archeologické nálezy různé druhy osídlení zde již byly v mnohem starší době. Vedle důležitých archeologických pramenů máme i první písemné zprávy, které ovšem jsou mnohem mladší.
První písemná zpráva o Vodňanech je až z roku 1327, i když velice pravděpodobně bylo bývalé královské město založeno mnohem dříve, a to snad za vlády Přemysla Otakara II., kdy se tento panovník významně angažoval na založení a rozkvětu Písku a Českých Budějovic. O Protivíně je první písemná zpráva z 1. září 1282. I v tomto případě jistě byla původní osada s opevněným panským sídlem založena ve starší době, jak ostatně uvádí významná historička Protivína, paní Antonie Kolafová : ,,První písemný záznam, v němž se vyskytuje název Protivín, je z 1. září 1282. Nepodává sice zprávu o jeho založení, ale pro historii pozdějšího městečka a dnešního města je významný tím, že byl sepsán v Protivíně ( v latinském textu ,,in Protiwins“ ). Podpisy četných svědků na listině zde sepsané dokládají, že tu bylo v té době již vybudováno šlechtické sídlo pro správce tohoto území, které patřilo králi a k němuž z nejbližšího okolí patrně náležely Milenovice, Krč a Mýšenec.
Okolí Protivína bylo osídleno již v raných historických dobách, jak to dokládají názve velkého počtu vesnic zakončených na příponu –ice, což jsou názvy rodové či čelední, které z převážně většiny ukazují na starý původ. Za dávnou pohnutku k osídlování tohoto území možno považovat i tu okolnost, že povodí Blanice bylo tehdy bohaté nalezišti zlata, jak dokazují četné pozůstatky po rýžování a dolování zlata u potůčku a v lesích východně od Protivína i zachovalé pomístní názva v této oblasti : Zlatý potok, Zlatá louka a Zlatý vrch u Heřmaně. Dle místní pověsti vystavěli kostel v Krči hledači zlata."
Bohatá naleziště zlata bylo zřejmě velkým důvodem k osídlení v těsném sousedství řeky Blanice a jejích přítoků již v době mnohem starší, než-li je slovanské osídlení v době tvorby českého státu. Vedle rýžování zlata v Blanici bylo ve středověku podnikány pokusy i s dolováním zlata v blízkosti Vodňan v tzv. Svobodných Horách. Vodňany ostatně mají ve znaku i horníka s jeho typickým nářadím. Severovýchodním směrem od Vodňan, v lesích mezi Pískem a Protivínem a Týnem nad Vltavou byly také podnikány pokusy s dolováním zlaté rudy.
Proto zřejmě měly velký zájem o zdejší pozemky, a snad již vzniklé vesnice, bohaté pražské kláštery, jako byl i výše uvedený klášter sv. Jiří, vlastník Loužné, Krašlovic, Vitic a Lidmovic. Posledně tři uvedené leží v těsném blízkosti Blanice, stejně tak i Strunkovice nad Blanicí. Do majetku tohoto klátera také Antonie Kolafová řadí i část vesnice Heřmaně ( je u Blanice ) a Pohorovice s Radčicemi, a k roku 1233. V roce 1262 klášter dostal od Přemysla Otakara II. vsi Krašlovice, Vitice a Lidmovice.
Vedle svatojiřského kláštera se v této oblasti objevují i jiní církevní vlastníci. Řád křížovníků s červenou hvězdou v Praze vlastnil již v roce 1253 z části Maletice, Talin, Selibov a jiné zboží. Tyto vsi leží v blízkosti Myšence, kde stával královský lovčí hrádek, stejně jako v Protivíně.
Původně královským majetkem byly ve 13. století vesnice Kloub, Křtětice, Křepice, Čavině a část Číčenic. V roce 1336 se o těchto vsí píše v privilegiu krále Jana Lucemburského městu Vodňanům, kde se uvádějí jako vsi, které již dříve patřily k tomuto pozdějšímu královskému městu.

Četné archeologické nálezy z této oblasti jsou tím nejvěrohodnějším dokladem o staří osídlení této krajiny a pomáhají odhalovat existenci stávajících i zaniklých osad. Jedna taková staroslovanská osada, dnes již bez jména, stávala i mezi Radčicemi a Chvaleticemi. Samotné Chvaletice mají první písemnou zprávu až v roce 1379. Milenovice byly založeny již před rokem 1260, jak dokládá listina z roku 1368, ohledně odevzdávání církevního desátku ( viz Kolafová, s.130 ) Ale to jsou již vzdálenější vsi od Loužné.
Bezprostředně sousedící Albrechtice byly v roce 1253 uvedeny jako villam Humprechtiz, patřící špitálu sv. Františka v Praze ( hospitalis s. Francisci Prag ). Stávala zde menší zemanská tvrz.
Ze stejného roku a u stejného vlastníka jsou také uvedeny sousední Drahonice ( Drachonicz ), 1254 villa Drahonitz. Na počátku 14. století zde bylo zemanské sídlo, r.1317 Styborius de Drahonicz. August Sedláček v Hradech ( s.247 ) doslova uvádí : Ve 13. věku daroval Bedřich, maršálek králové Kunhuty ( zemřela r.1248 ), vsi Humprechtice, Drahonice, Radějovice, Víckovice a Dunovice křížovníkům s červenou hvězdou. Řád tento byl sice ještě roku 1253 v držení těchto vesnic, ale nedlouho potom odňal jim král Přemysl Drahonice a připojiv je ( tuším s ostatními vesnicemi ) k městu Písku, oddal řádu náhradou ( r.1254 ) les Ledvý.
Ctibor z Drahonic byl ( r.1318 ) byl rodu vladyk Ústupenských. Bratři Jan, Venclin a Čadek z Drahonic byli r. 1359 patrony kostela v Bílsku. Roku 1374 prodal Jan Drahonice a Pivkovice za 350 kop Jarošovi a Rackovi, bratřím ze Štěkně, kteří byli erbu střely a jednoho původu s pány ze Strakonic. Král Václav jim dal ( 11. července 1383 ) vrch Bílštici, jinak Hradiště ( pozn. snad tehdy došlo odejmutí lesa a pozemků od vodňanského katastru ). Tolik počátky vsi a panství Drahonice, k němuž bude Loužná až v 16. století připojena.

Svatojiřskému klášteru patřila Loužná a další okolní vesnice až do počátku husitských válek. Po roce 1415 došlo v této oblasti k několika útokům proti katolickému kléru. Z historických pramenů jsou nejznámější útoky v Písku, Heřmani a ve Vodňanech.
Po roce 1420 a až do poloviny třicátých let byli poddaní z Loužné zřejmě bez vlastníka. Až v roce 1437 se tohoto zboží ujal zeman a husitský válečník Jan Smil z Křemže. Ten se na počátku revolučních událostí přidal na stranu husitů a úspěšně vedl drobnou válku proti Oldřichovi z Rožmberka. Byl jim dokonce zajat a předán císaři Zikmundovi k potrestání. Ten jej však propustil a dokonce mu po svém nástupu na trůn mu v roce 1437 daroval jako náhradu za panství Dražice mimo jiné zboží i Loužnou, Lidmovice, Krašlovice, Vitice, Malešice ( dnes Maletice ) a dva mlýny pod Krašlovicemi. Jan Smil získal také bohaté město Prachatice, volarské panství s hradem Hus a zde ležící bývalé vesnice zlatokorunského kláštera. Získal také Humňany, Štětice a Heřmaň, jejich dřívějším vlastníkem byla Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. V případě Heřmaně zde její nynější část – Cmírovo vesce – vlastnil svatojiřský klášter.
V tiskové podobě Listáře a listináře Oldřicha z Rožmberka ( díl IV., s. 373 ) je otištěna darovací listina datovaná roku 1437, datovaná v neděli po nalezení sv. Kříže ( tj. 1.června ).
,,....také Janovi řečenému Smilek z Křemže, věrnému našemu milému, za něho a k jeho žádosti zastávajíce...že jsme jemu, jeho dědicům i budoucím zastavili a zapsali i tímto listem mocí císařskou a královskou v Čechách zastavujem a zapisujem Volary, městečko kanovnictví vyšehradského, s úroky, poplatky, užitky, se clem nebo mýtem i se vším, což k němu spravedlivě přísluší a k tomu vsi Lidmovice, Krašlovice, Vitice, Malešice, Lužnú a dva mlýny pod Krašlovicemi jeptišek svatojiřských na hradě Pražském...“
V roce 1437 byl Jan Smil z Křemže zrádně zajat a roku 1444 pod nátlakem vydal svůj Oldřichovi z Rožmberka. Potom snad byla Loužná s ostatními vesnicemi připojena k protivínskému panství, které Rožmberkové vlastnili v letech 1434 – 1459. Velké dluhy přinutily bratry Jošta, Jindřicha a Janu z Rožmberka zastavovat mnohé své důchody, proto je pravděpodobné, že před roku 1459 svá práva na Protivín přenesli za úhradu na Chvala z Pohnaní, ale v omezeném rozsahu. Chval držel pouze Protivín, část Milenovic a z Radčic a Krče mu poddaní byli povinni určitou robotou, kdežto většina ostatních vesnic náležela k panství Hlubockému.

Osud Loužné je v této době, tedy ve druhé polovině 15. století, dosti nejasný. Podle jedné zprávy patřila Loužná s dalšími bývalými klášterními vesnicemi královské komoře.Roku 1508 král Vladislav II. dal tento majetek do zástavy Lévovi z Malovic a na Libějovicích, synovi Diviše Malovce. Ten se roku 1471 spojil s rožmberskými proti Vodňanským, ti mu za to vypálili v Chelčicích čtyři statky a dokonce jej zajali. Roku 1489 jim nařídil král Vladislav aby Divišovo synovi Lévovi dali 50 kop náhrady za rozbořenou tvrz v Chelčicích, vymícené lesy a jinou škodu. ( Möstecký Dějiny Vodňan, díl I, s.103 ).
Roku 1496 měli Vodňanští opět spory s Lévou Malovcem a z Libějovic. Podal na ně žalobu, že mu činí škodu na jeho gruntech a mlýnech a jiných důchodech. Léva získal Heřmaň a některé dvory a vesnice na levém břehu Blanice, jakož i mlýn nad mlýny vodňanskými, zvaný tehdy Forkův, jinak také Libějovický. ( Mostecký, s. 123 ). Lévův syn se jmenoval Diviš a i on měl spory s Vodňanskými ohledně řeku Blanici. Jednalo se o úsek kolem mlýnů, od Libějovického až po Krašlovický. Vodňanští povolovali Malovcům určité výhody v hospodaření na Blanici, pokud oni budou vlastníky zboží ležícího podél toku Blanice. Roku 1553 však jim tento majetek přestal patřit a tak se Vodňanští rozhodli jim výhody odejmout. Spor se táhl několik let a skončil ve prospěch Malovců. ( Viz Mostecký, I., s.198 )
Malovcové zřejmě tedy získali Loužnou a další bývalý svatojiřský majetek před rokem 1496. Stále však zůstává otázka, kdo byl jeho vlastníkem předtím.
Ještě jedna hypotéza se objevuje v literatuře. Autoři knihy Hrady, zámky a tvrze na Písecku ( Písek, 1995 ) uvádějí u Heřmaně ( s.242 ), že Smil z Křemže předal bývalé svatojiřský majetek Oldřichovi z Rožmberka a ten jej připojil ke Zvíkovu, konkrétně se tedy mluví o Heřmani. Roku 1508 s stal vlastníkem Heřmaně ( a snad i jiného zboží ) Lev Malovec z Libějovic, po něm dědil syn Diviš. Podle A. Sedláčka se zapomnělo na staré předhusitské majetkové vazby a pražský klášter sv. Jiří měl v okolí řadu statků, byla i Heřmaň považována za jeho majetek a r.1530 byla klášterem prodána Kryštofu ze Švamberka. Do zemských desek byl vklad zanesen až r.1584. O tom ale podrobněji v další části. Hledá se tedy odpověď na otázku kdy Léva Malovec z Libějovic a od koho získal Loužnou a další majetek v povodí Blanice. Předcházející údaje o Heřmani posouvají nabytí majetku až k roku 1508 ale Mostecký o této události píše již k roku 1496.

Na počátku 16. století se začali představení svatojiřského kláštera zajímat o svůj někdejší majetek, zabavený v průběhu husitských válek. Stranou jejich zájmu nezůstaly ani jejich vesnice v povodí Blanice. Vyvolal spor s držitelem těchto vesnic s Lévou Malovcem z Libějovic a s jeho synem Divišem, ale ti nechtěli se zboží vzdát. V pozdějších letech se tento spor přenesl na Švamberky a dlouhodobě se vlekl po několik desetiletích. V roce 1908 otiskl historik Čeněk Zíbrt v Časopise Národního muzea dobovou zprávu o stavu Zvíkovského panství z druhé poloviny 16. století, tehdy patřícího Švamberkům. Pod číslem 13. je zde také uveden Heřmaňský statek a podrobný popis sporu mezi klášterem a Malovci.
Zpráva je sestavena podle dobových zápisů v Deskách zemských. Zde je jen několik ukázek.
,,A. Registříci z Starých Desk. V Kvartenu ke dnu úternímu leta 1514 po suchých dnech letničních panna Johanka z Ryžmberka, abatyše kláštera sv. Jiří etc. s Levou Malovcem etc. měla činiti o vejplatu městečka Heřmaně a vsí Krasolovic, Lidmovic, Votic, Louže, Umniany, Šitic a Malešic etc., kteréžto městečko a vsi od starodávna k témuž klášteru v konventu sv. Jiří spravedlivě příslušely.
F. Vejpis přiznání panny abatyše často psané, že jest smlouvu a trh učinila, někdy s dobré paměti s panem Christoforem ze Švanberka etc. o Heřmani městečko s kostelem podacím : Humňany, Krašovic, Lydmovice, Malešice, Vitice, Loužnou, Štětice, s dvory, mlejny, což jim náleželo etc. A poněvadž syn po dobré paměti panu Christoforovi, pan Henrich, takovú spravedlnost na sebe převedenú měl, že jemu jí postupují a odevzdávají, aby od Malovce to zboží vyplatě, s tím jako svým dědictvím vládl. Actum léta 1546.
M. Vklad městečka Heřmaní s vesnicemi. V Kvartenu Trhovém Šerým leta 1584 v sobotu před nedělí Oculi. E primum. Panna Judyth z Eybenštolu, abatyše i všecken konvent kláštera sv. Jiří na Hradě Pražském, přiznali se před úředníky Pražskými, že dědiny jejich duchovní, Heřmani městečko, Štětice, Humňany, dva mlejny pod Heřmaní, Malešice, Lydmovice, Krašlovice, Vitice, Luzná vesnice a tři mlejny na řece Blanici, s poddacím kostelním v Hůrce etc. se vším příslušenstvím, s plným panstvím etc. prodali Janovi Jiřímu a Janu Vilémovi, strejcům ze Švanberka etc. za 250 kop gr. pražských českých. Na ten cíl, že ty dědiny více duchovní býti nemají, než zpupné a dědičné etc. K tomu vkladu císař Rudolf povolení dáti ráčil.
Vejpis z Desk s povolením Michala Španovský, nejvyššího písaře K.Č. Pod pečetmi Vácslava Šturma Z Hirschfeldu, místosudího etc. a Viléma Ostrovce z Královic, místopísaře etc. téhož království. V pondělí po neděli Laetare leta 1584.
Original na též statek Heřmanovský viz na Třeboni v kanceláři Rožmberské v registrum paginam 351."

Zpět ale ještě k Rožmberkům, krátkodobým majitelům Loužné. Roku 1431 se stal pánem Zvíkova Oldřich z Rožmberka. Roku 1473 se zastávního velkostatku Zvíkova a panství milevského ujal Bohuslav ze Švamberka.
Majitel Zvíkova, Jindřich ze Švamberka, koupil po částech v prvé polovině devadesátých let 15. století části Kestřan. Před rokem 1523 po něm dědil synovec Kryštof ze Švamberka ( zemřel r. 1534 ). Jeho dědicem byl syn Jindřich a kromě dílu Zvíkova zdědil také Kestřany. Jindřich zemřel roku 1574 a v odkázal tvrze Kestřany se zbožím Dobevským Sudoměřským a Heřmaňským své manželce Elišce z Rožmberka. Ta zemřela roku 1575. Jejich dědicem byl asi syn Kryštof a po jeho smrti roku 1584 dědily Švamberkové z Borské větve – Jan Jiří a Jan Vilém
V tomto roce po desetiletích různých právních komplikací se Švamberkové stali právoplatnými majiteli Loužné a další vesnic. Jan Vilém ze Švamberka zdědil se Zvíkovem také Kestřany, Lhotu, Sudoměř, Vítkov, Nepodřice, Brusy, Dobev, Zátaví, Ražice, Humňany, Štětice, městečko Heřmaň, Lidmovice, Pohorovice, Loužnou ( psáno Loučná ), Krašlovice a Vitice. Již roku 1588 prodal část majetku městu Písku a část, kam patřil dvůr Loužná a vsi Lidmovice, Krašlovice a Vitice, Mikuláši Radkovcovi z Mirovic, majiteli Skočic a Drahonic. V tomto roce se poprvé uvádí dvůr Loužná. Vesnice téhož jména pravděpodobně již zanikla před tímto datem.
Radkovcové patřili mezi významné jihočeské zemanské rody. Z původních oblasti severního Písecka se postupně různi členi rodu dostali i do jiných částí Prácheňského kraje, a tedy i na Vodňansko. Roku 1553 odkázala Kateřina z Lípy tvrz Drahonice s příslušenstvím svým vnukům Hynkovi, Vladislavovi, Mikuláši a Oldřichovi bratřím Radkovcům z Mirovic, a to s podmínkou, aby se v něm po smrti její uvázali.
Po její smrti se Mikuláš Radkovec ujal drahonického statku a vzal pod svou správu i nějaké další zboží, které jemu a jeho bratřím nebylo odkázáno a v zemské desky zapsány. Proto se na něm v roce 1573 částku 1 500 kop vynutili bratří Jan a Mikuláš Salavové z Lípy, jinak také synovci paní Kateřiny, a to jako odstupné za práva k Bílsku a ke Skočicům.
Roku 1588 Mikuláš Radkovec přikoupil k panství vsi Lidmovice, Krašlovice a Vitice se dvorem Loužnou. Podle dobových zápisů to byl velmi bujný a míval časté spory se svými sousedy. Stejné neklidné povahy byl i jeho bratr a nástupce Oldřich Radkovec. Ten hospodařil na drahonickém panství po smrti svého bratra Mikuláše v letech 1610 – 1614. Během této krátké doby však panství velice zadlužil, a to až ohromné částky přesehující 31 000 kop. míš. Podle A. Sedláčka, který čerpal z dobových pramenů, dokonce hrozilo, že rodinný majetek bude pozůstalým sirotkům odebrán. Proto pozůstalá vdova Salomena ze Žákavy, roku 1614 koupila prostřednictvím komisaře od soudu drahonické panství za 36 000 kop míš., čímž vlastně zachránila svým dětem panství před exekučním rozprodejem.
Z této doby se zachoval i popis panství : tvrz Drahonice dobře od kamene vystavěná se dvorem a pivovarem a vsí, ves Albrechtice se dvorem a ovčínem, vsi Pivkovice, Blský s podacím, Dunovice, Chrást, ovčín ve Dvořích, mlýny pod Blským a Kunšovský, drahně lesů černých a živých, něco chmelnic a jiné pozemky. Tolik údaj podle zápisu v deskách zemských, k němuž Sedláček připojil poznámku, že sirotkům zůstaly Humňany a některé vesnice.
Roku 1617 se paní Salomena ze Žákavy znova provdala za jakéhosi Malovce. Podle Sedláčka se se panství drahonické dostalo po ní ( po její smrti ? ) synům Mikuláši Diviši a Janu Jindřichovi.
Zřejmě někdy až v této dobo bylo drahonické panství rozděleno na dvě části byl panství rozděleno na dvě části : Skočice a vsi Krašlovice, Lidmovice a Vitice dostal Jan Radkovec a Drahonice s Loužnou a s dalším zbožím Mikuláš Radkovec. Zatímco Jan Radkovec o svůj majetek přišel v rámci pobělohorských konfiskací, tak jeho bratr Mikuláš nejen majetek uhájil ale dokonce jej ještě později rozšířil.
Mikuláš Radkovec vyváznul jen odnětím Bílska, které se ale po čase do jeho majetku vrátilo. Později rozšířil své panství natolik, že stal jedním z nejbohatších šlechticů v kraji. Za jeho vlády prošel tento kraj celou řadou událostí. Mezi ty špatné zajisté patřily vojenské útoky, které kraj sužovaly po celou dobu třicetileté války. Císaři nepřátelská švédská armáda několikrát zaútočila na nejbližší města Písek a Vodňany a drancovala v jejich okolí.

Pavel Louženský :

V době třicetileté války se poprvé v písemných pramenech setkáváme s příjmením Louženský. Po roce 1631 byl do nejstarší gruntovní knihy vsi Albrechtic učiněn zápis, podle něhož téhož roku koupil Pavel Louženský od vrchnosti grunt a dvůr Loužnou ( Vs Protivín č.38, fol.č. 177 - Gruntovní kniha pro Bílsko a další vesnice, včetně Albrechtic s Loužnou. )
Jeho jméno – Pavel Loučenský - se také uvádí v roce 1654, kde je zapsán v berní rule s vlastnictvím 38 strychů polností, z nichž 14 osíval na zimu a 12 na jaro. Měl 2 koně, 2 voli, 2 krávy, 4 jalovice, 7 ovcí a 4 svině.
Tímto majetkem byl nejbohatším sedlákem v Albrechticích, kam Loužná katastrem patřila a byla součástí drahonického panství, kam v roce 1654 patřilo Bílsko, část Chrástu, Pivkovice, Drahonice, část Dunovic, Štětice, Ražice, část Heřmaně, Božovice a Pohorovice.
O jeho bližším osudu a jeho rodině prakticky nic nevíme. Až příznivější je pro naše bádání druhá polovina 17. století, protože v roce 1677 byla založena první matrika kostela sv. Jakuba Většího v Bílsku, kam Loužná farností patřila. Stalo se to zřejmě v roce 1588, kdy Loužnou koupil od Švamberků Mikuláš Radkovec z Mirovic. K jakému asi církevnímu pastýři chodili lidé z Loužné před tím ? Nejbližší dostupné možnosti měli prakticky jen dvě – a to buď do Vodňan nebo do Heřmaně. Druhá možnost se mi jeví jaksi přijatelnější ale chybí mi konkrétnější důkazy. Snad se najdou ještě při dalším pátrání.
Pod duchovní správu v Bílsku patřili obyvatelé Loužné zřejmě až od roku 1588, kdy ves a další zboží koupil Mikuláš Radkovec, jinak také držitel podacího, tj. presentace – dosazování duchovního .
První kostelní matrika v Bílsku soustřeďuje společné zápisy o křtech, oddaných a úmrtích lidí z vesnic žijících pod legendárním vrchem Hrad.
První zápisy v matrice nesou datum roku 1677, a to ještě jen se týkají pokřtěných. Následují zápisy oddaných a až ke konci 17. století sem farář zapisoval jména zemřelých. Zápisy jsou velmi stručné a také se mohlo z počátku vedení matriky stát, že některé údaje sem nebyly zapsány. Stejně tak některá data nemusí být zcela přesná a rovněž mohlo dojít k záměně jmen a příjmení. Proto tato matrika je sice pramenem velmi jedinečným ale musí se k jejím zápisům přihlížet s určitou dávkou rezervovanosti.

Majitel drahonického panství Mikuláš Radkovec zemřel v roce 1661. Dědičkou se stal jeho jediná dcera Kateřina Konstancie tehdy provdaná za Ferdinanda hraběte z Vrtby. On a jeho synové, František Karel a František Arnošt, prodali roku 1700 drahonické panství knížeti Ferdinandovi ze Schwarzenberka.
V tomto roce také získali dvůr Loužná v rámci koupě drahonického panství Schwarzenberkové. Ještě v tomto roce nová vrchnost vyměnila dvůr Loužná, patřící Martinovi Louženskému, za panský dvůr v Krašlovicích ( dnes č.18 ).
Dvůr Loužná byl v neznámé době zbořen a jeho pozemky byly připojeny ke skočickému velkostatku. Tereziánský katastr ( dominikál ) z roku 1748 uvádí rybníky, jejichž názvy připomínají zaniklý dvůr : ,, oba loučanské... Loučenský horní a dolní a nový.“ Podle tohoto zápisu by to ale znamenalo, že v bezprostřední blízkosti se nalézalo pět rybníků, z nichž v součastné době je jen jeden zvaný Louženský. Je to ten rybník, který písař zapsal do Tereziánského katastru jako nový ? Jeden zaniklý rybník, zvaný Malý, byl ještě zakreslen do mapy Stabilního katastru v roce 1837. Snad další menší rybníčky ležely mezi tímto rybníkem a rybníkem Louženským ? Na tomto místě je dnes louka.

Zápis o směně mezi vrchností a Martinem Louženským byl proveden jak do gruntovní knihy Albrechtic, tak i do gruntovní knihy Krašlovic, kam byl zapsán i způsob majetkové vyrovnání mezi jednotlivými členy početné rodiny. Je zde také uvedena rozloha původního a nového majetku. Stejně tak jsou zde sepsány poddanské povinnosti.
,,Grunt Loužná. Niekdy Pavel Louženský. Připojen se všema polny ke dvoru panskému Skočickému a transplandirován hospodář nynější Martin Louženský na cacsirovanej dvůr do Krašlovic."

Vrchnost tuto smlouvu dohodla s Martinem Louženským, který byl snad byl přímým potomkem Pavla uvedeného v roce 1654 v berní rule. Martin měl za povinnost vyplatit ostatním členům rozsáhlé rodiny majetkové podíly. Patrně se jednalo o jeho sourozence, případně pozůstalé vdovy a vdovce a jejich potomky :

Šimon zřejmě žil mimo Loužnou a roku 1700 již nežil. Pozůstalá vdova Kateřina se synem Václavem dostala podíl po výměně Loužné.
I další z rodu Louženských, známý jako Kašpar zřejmě žil mimo Loužnou a i on roku 1700 již nežil. Dědila vdova Kateřina s dětmi neznámého jména i dalších osudů.
Snad jejich sestra Mariána již roku 1700 již nežila a v seznamu majetkových podílů je uveden pozůstalý vdovec Jakub Tichava ( možná žil v Ražicích ).
Další žena z rodu Louženských se jmenovala Alžběta Vaniatová. I ona je v seznamu majetkových podílů a snad její osoby se týká zápis v matrice zemřelých : dne 19.5.1701 zemřela ve věku 49 let Alžběta Vanatová z Pohorovic ( n. asi roku 1652 ).
Snad Martinův bratr Petr žil s rodinou na Loužné, ale před rokem 1700 zemřel. Jeho manželka se jmenovala Kateřina a pokřtění jejich dětí bylo zaznamenáno do církevní matriky kostela v Bílsku. Syn Jiřík se narodil zřejmě před rokem 1677, tedy před založením matriky. Jeho bratři se jmenovali : Pavel ( pokřtěn 27.6.1677 ), Antonín ( pokřtěn 13.1.1679) a Vít ( pokřtěn 29.5.1680). Roku 1700 jsou s matkou Kateřinou uváděni v seznamu majetkových podílů.

Pozn.: možná, že někteří příslušníci rodu Louženský žili již kolem roku 1650 mimo dvůr Loužná. Tak např. 5.2.1678 byl do matriky oddaných zapsán zápis, podle něhož byl potvrzen sňatek Lorence Macha z Drahonic s Annou dcerou Louženského z Drahonic.
Ještě starší je zápis z roku 1642 o narození Alžběty Lauzenský v Drahonicích, který je zapsán v indexu NOZ fary Bavorov pro filiálku v Blanici.

U Martina Louženského neznáme datum narození, snad to bylo kolem roku 1650. Zemřel 31.5.1706 a zápis v matrice zemřelých udává věk 58 let. Narodil se tedy asi roku 1648. První nám známá jeho manželka se jmenovala Kateřina a roku 1682 porodila Martinovi syna Petra, který se po roce 1700 stal v Krašlovicích majitelem domu čp.17, tehdy uváděného jako chalupa Slámovská. Syn Petr byl pokřtěn 28. června. V následujícím období a zřejmě následkem porodu Kateřina zemřela a pozůstalý vdovec Martin se počátkem roku 1684 oženil znovu. Do části matriky, určené pro oddané, byl učiněn tento zápis :
,,Dne 9. ledna 1684 potvrzen jest stavu svatého manželstva Martin Louženský s Kateřinou dcerou Sou..jic z Račic. Družba Vít syn Tlapy z Vitic. Řečník Daniel rychtář z Drahonic“.
S druhou manželkou Kateřinou měl Martin tyto děti : Lukáš se narodil v roce 1684
( pokřtěn 5.října ), zemř. asi roku 1721 a po otci se stal vlastníkem dvora čp.18
Další syn Kašpar se narodil roku1686 a roku 1706 mu byl přiznán dědický podíl. Další jeho životní osudy nejsou známy.
Syn Matěj se narodil roku 1687 a i on byl roku 1706 zapsán do dědických dědický podílů. Po tomto roce již nejsou jeho další osudy známy.
Nejmladší syn Vít, narozený roku1688 , je v roce 1706 uveden jako zběhlý a jeho další osudy jsou tak zahaleny tajemstvím.

Před rokem 1694 znova Martin ovdověl a jeho další manželka se jmenovala Dorota.
V průběhu následujících deseti let dala Dorota život asi osmi dětem.
Dcera Anna se narodila v roce 1695 a je v seznamu dědických podílů v roce 1706.
Stejně tak i další dcera Mariána, narozená v roce1698.
Syn Václav se narodil v roce 1703 a již následujícího roku zemřel – 9.května 1704.
Roku 1704 – byl pokřtěn ve vodňanském kostele 4. března - syn Josef a zřejmě i on v raném věku zemřel.
Syn Vojtěch se narodil rok před Martinou smrtí – byl pokřtěn 20.4. 1705 - zemřel v roce 1751. Byl vlastníkem chalupy čp.22.
O další dceři Alžbětě vím jen, že zemřela v roce 1706. Ve stejném roce zemřel i její bratr Ondřej. Oba zřejmě zemřely v dětském věku.
U dcer Veroniky a Doroty, nevíme základní osobní údaje, jejich jména jsou však uváděny v roce 1706 v seznamu dědický podílů. Jaké byly ale jejich další životní osudy, to již není známé.

Pozn. : 29.června 1710 zemřela v Krašlovicích Alžběta Loužná ve věku 19 let ( narozená asi 1691 ). O rodičích nejsou žádné další údaje.

Martin Louženský byl zakladatelem krašlovické větve rodu, které se postupem dalších let usadil v Krašlovicích i mimo statek čp.18 – zejména čp. 1 ( přiženěním k Hoškům ) a čp. 10 ( přiženěním k Filipům ). Mimo rodiny na čp.18, 1 a 10 žili v průběhu 18. stol. ještě další rodiny Louženských na jiných usedlostech v Krašlovicích.
Dvůr čp. 18 v Krašlovicích vrchnost zřídila z tzv. Chmelcovic živnosti, jak uvádí úvodní zápis v Gruntovní knize. Není známo jak vrchnost živnost získala ( koupě, odúmrť ? ). Ke gruntu byly připojeny ještě různé menší pozemky a objekty, jako např. chalupa Koubovská ( r.1651 ji koupil Jiřík Kouba za 60 zl., stála mezi čp. 16 a 18. ).
Zápis v Tereziánském katastru ( rustikál ) : ,,vrchnost původně zřídila ze dvou usedlostí panský dvůr, který potom rovněž zrušila a na jeho místě zřídila čtyři poddanské usedlosti“.

Na základě získaných údajů z matrik farností v Bílsku a následně ve Vodňanech, kam Louženští svým přestěhováním do Krašlovic patřili, sestavil jsem jejich následující přehled. Ten jsem také doplnil jinými získanými údaji. Upřímně řečeno, ne všechny údaje jsou stoprocentní, zejména ne ty ze starší doby, kdy ještě matriky nebyly vedeny zcela spolehlivě. O některých členech rodin jsou zápisy jen kusovité a o některých se nezachovaly vůbec nebo jen částečně.
Pro lepší orientaci jsem rozdělil jednotlivé příslušníky rodu do jednotlivých větví označených písmeny :

Rodová větev – A – Krašlovic čp.18 ,,u Loužnejch“
Rodová větev – B – Krašlovice čp.1 ,,u Hošků“
Rodová větev – C – Krašlovice - chalupa Slámovská ( potom také čp.17 – ,,u Prokopů“ )
Rodová větev – D – Krašlovice čp.22
Rodová větev – E – Krašlovice čp.24
Rodová větev – F – Krašlovice čp.10 ,,u Filipů“
Rodová větev - G – Vodňany čp.59/II. atd.
Rodová větev – H – Vodňany čp. 157/I., 151/I., 323/II., Stožice čp.28 atd.
Rodová větev – Ch – Újezdec u Číčenic čp.12, Most, Čejetice atd.
Rodová větev – I – Vodňany čp.176/II. atd.
Rodová větev – J – Skočice čp.5
Rodová větev – K – Vitice čp.4
Rodová větev –L- Loužná
Rodová větev – M – Pražák čp.35
Rodová větev – N – Albrechtice čp.11
Rodová větev – O - Albrechtice čp.9
Rodová větev – P – Křtětice čp.19 :
Rodová větev – R – Vitice čp. 2 :
Rodová větev – Ř – Radčice čp.5, 23 atd.
Rodová větev – S – Lidmovice :

To jsou základní rodové větve u kterých lze celkem bezpečně doložit jejich původní základ v Loužné. Další lidé s příjmením Louženský žili v průběhu staletí také např.v Protivíně a okolí, ve Lhenicích, v Českých Budějovicích a v okolí, atd. Získání bližších propojovacích údajů o nich je otázkou dalšího archivního bádání.

10.06.2008 00:00:00



Komentáře

4 komentářů:
  • 04.09. 18:29, Vratislav Prouza

    Zajímavé.Moje matka se jmenovala za svobodna Marie Louženská a pocházela z Albrechtic.

  • 15.08. 15:58, Alena

    ...I další z rodu Louženských, známý jako Kašpar zřejmě žil mimo Loužnou a i on roku 1700 již nežil. Dědila vdova Kateřina s dětmi neznámého jména i dalších osudů... hledám v matrikách narazila jsem na svatbu Kniha 1 Bílsko, snímek 281: z Pivkovic 21,11,1699 oženil se Pavel Louženský syn po nebož.Kašparovi, vzal si alžbětu dceru Bartoloměje Kuřiny z Chrásta

  • 24.06. 23:23, Ondřej Štěpánek

    Dobrý den, zaujala mne Vaše poznámka, že matka vašeho otce pochzela z rodu Batystů. Z mého rodu Štěpánků z Klouba č.p. 4 pocházela Marie Štěpánková (nar. 6.5.1887 v Kloubě č.p. 4, dcera Václava Štěpánka 16.9.1837-17.6.1919 a Anny roz. Šefránkové z Drahonic 11.8.1841-15.2.1898), provdaná Batystová (František Batysta).

  • 11.01. 10:27, Dana Vrablecová

    Náhodou jsem objevila článek o rodu Louženských. Moje babička se jmenovala Maria z Louženských, narodila se 3.5.1900 v Pohořelicích na Moravě. Vyrůstala pak v Dačicích. Byla nejstarší ze 3 sester.


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se