poslat vzkaz autorovi
Řeknu-li Vodňany, myslím tím domov...
Nad rodnou krajinou zvoň, zvone, zvoň !
vrátit se domů jednou alespoň !
Ať srdce láskou nikdy nezchudnou.
ať mají tolik síly, tolik něhy...
( František Branislav )
Jsem sice rodákem z Klatov, ale rodově po svém otci pocházím z Vodňan. Kořeny rodu Louženských se dají vystopovat až do období třicetileté války, ale o tom zde psát nechci. Rodovou historii jsem zachytil na stránkách jiné rubriky. Tady mi dovolte menší osobní vyznání k městu a krajině,tedy k oblasti, která je pro mně osobně velmi citovou záležitostí.
V dětství jsem měl možnost poznávat Vodňany jen v době letních prázdnin. Moji rodiče byli rozvedeni, a tak jsem přijížděl do toho města tak jedenkrát do roka. Proto mé dětské vzpomínky na Vodňany jsou spojeny s létem, s koupáním v Blanici, procházkami v okolí a s návštěvami u příbuzných. A také k letním prázdninám patřily pravidelné a velmi četné návštěvy v Městském muzeu, které i tehdy sídlilo v budově bývalé židovské synagogy, do níž jsem to opravdu jen několik kroků. Babička Louženských tehdy bydlela v dnešní Majerově ( tehdy Družstevní ) ulici. Zde byla průvodkyní přelaskavá paní Vlasta Žáčková, jinak také pokladní v letním kině na Zámečku ( v pozdějších letech jsem tak díky ní dostával i na nepřístupné filmy ). Po letech v muzeu prováděla paní Marie Klímová, která mně také provázala i v Městské galerii, kde celému zařízení šéfoval pan Miloš Veselý, a po něm pan Jiří Pazdera. Jako studentka na letní aktivitě, a později jako zaměstnankyně, zde byla vzdálená příbuzná Hanka Louženská, později provdaná Čečková. Tolik lidé kolem muzea a galerie na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kde jsem při prohlídkách stálých expozic a výstav postupně nacházel lásku a vztah k umění, historii a hlavně k Vodňanům. Děkuji osudu, že mi tento vztah vydržel dodnes.
Ještě na základní škole jsem četl první historické statě o historii Vodňan a okolí, a asi v patnácti letech jsem si přečetl historický román od Václava Písaře ( Kopisty ) Zlatá stezka. Ten mně velice ovlivnil i do budoucna. Stejně tak jako další jeho historické romány z tohoto kraje – Trojí kříž a Selská kronika.
Po ukončení základní školy jsem neměl možnost studovat na střední škole,a až po vyučení a při zaměstnání jsem vystudoval střední knihovnickou školu v Praze. V roce 1986 jsem dostal nabídku od pana Jiřího Pazdery abych pracoval jako odborný pracovník v Městském muzeu a galerii. Nabídku jsem tehdy velmi rád přijal, ale z osobních a společenských důvodů jsem toto zařízení v únoru 1989 opustil a vrátil jsem se za čtyři roky, a to již jako jeho vedoucí. V této funkci jsem vydržel až počátku dubna roku 2000. V této době se změnilo vedení radnice a to nemělo zájem na rozvoji a kvalitní práci zařízení,a zejména paní Phdr.Alena Cepáková ( za aktivní podpory republikánů a komunistů ) se maximálně snažila, abych z místa vedoucího odešel. Po několika problematických měsících jsem byl z funkce vedoucího odvolán a po změně vedení městského muzea a galerie na počátku roku 2001, jsem byl donucen toto zařízení opustit. Lidé, kteří se o to zasloužili nechť si to srovnají ve svém svědomí, stejně jako ti, kteří se nestyděli vymýšlet na mně různá trestní oznámení a nestyděli se uvádět svá lživá tvrzení na stránkách Vodňanských novin. I po letech mám v srdci bolestnou hořkost, ale jsem rád, že jsem udržel svůj krásný,a někde až intimně láskyplný vztah, k Vodňanům a okolní krajině, k historii a výtvarnému umění.
Prožil jsem, i přes různé osobní problémy a těžkosti, krásných padesát let a snad mi bude osudem dopřáno ještě v tomto vztahu nějaký ten čásek pobýt. Alespoň touto cestou upřímně děkuji všem dobrým lidem, kteří kdykoliv při mně stáli a jakýmkoliv způsobem mi pomohli.
S úctou a osobním heslem CARPE DIEM ( užívej dne ) Jiří Louženský, toho času v nedobrovolném českobudějovickém exilu.
PS.: pokud máte zájem s přečíst něco více, klikněte v části odkazy na blog jihočeská historie. Děkuji.